Juniorský Klub na Blog.cz

Už máme Daisynku-Dejzinku,je moc hezkaá roztomilá a hlavně hodná.Aljašský malamut dělá divy.

Pastelky jsou nejlepší věc nebo pomůcka na malování.Strašně ráda s nima kreslím.Pastelky jsou nejoblíbenějšší věcí na malování.Jsou i různé značky.Moc se dají využít jak na pokusy tak i na malování.Ty pastelky jsou některé drahe ale zase některé zase laciné,nehledě nato že nikdo si oblíbí trojhrané a nikdo víchrané.Myslím si že pastelky se dají sehnat kdekoliv.Ale jedna chyba jejich je že se některé nedají vygumovat a proto se snažím malovat co nejpěkněji a dávám si na tom záležet!

Aljašský malamut (též malamut či vlčí pes) je velký severský pes, který byl vyšlechtěn Eskymáky jakožto tažný pes, určený ke skupinovému tažení těžkých saní na velké vzdálenosti v extrémních polárních podmínkách. Jako plemeno byl uznán až ve 20. století, např. v USA v roce 1935.

Jeho jméno je odvozeno od Mahlamiutů (resp. Mahlamutů) - příslušníků eskymáckého kmene sídlícho v zátoce Kotzebue na SZ Aljašky. Uvažuje se o jeho spřízněnosti s dalšími severskými plemeny, jako jsou sibiřský husky, samojed, grónský pes či labradorský husky, případně aljašský husky. Plemeno je ceněno pro obrovskou sílu a vytrvalost, poslušnost, inteligenci a lovecké schopnosti. Je náročné na prostor a výcvik, vyžaduje časté a dlouhé procházky a intenzívní cvičení. Jde o sociálního psa, který se dobře snáší s jinými psy (pokud s nimi vyrůstal či dostal zavčas příležitost si na ně zvyknout) i příslušníky rodiny.

Malamuti si získali velkou slávu společně s dalšími saňovými psy při výzkumu Arktidy a Antarktidy. Největší prestiž však jim a blízce příbuzným huskyům přinesl závod se smrtí známý jako Velký běh do Nome, který se odehrál v roce 1925. V městečku Nome na Aljašce tehdy uprostřed mimořádně kruté zimy vypukla epidemie záškrtu, která hrozila pokosit tisíce lidí, převážně dětí. K jejímu potlačení bylo zapotřebí sérum, které však ve městě nebylo k dispozici v dostatečném množství. Nejbližší dostatečné zásoby séra byly v Anchorage, odkud je mohla železnice dopravit nejblíž do Nenany. Jakožto jediné schůdné řešení byla shledána štafeta psích spřežení (převážně malamutů a huskyů), která by sérum do None z Nenany dopravila. Vzdálenost 1085 km urazila štafeta za neuvěřitelně špatného počasí (teplota po většinu cesty v rozmezí −40 až −52 °C, vál extrémně silný blizard) za necelého 5 a půl dne (Wild Bill Shanon vyrazil z Nenana 27. ledna přibližně ve 21:00, Gunnar Kaasen dovezl sérum do města 2. února v cca 5:30 ráno). Na připomínku této události a jednoho z organizátorů a jezdců štafety Leonharda Seppaly se každoročně koná Iditarod, prestižní maraton tažných psů po 1600 km dlouhé trase Anchorage-Nome.

Život bez elektřiny si vůbec nemůžu představit.Nemůže se pustit telka,počítač a vše elektrické.Myslím si že život bez elektřiny se nedá vůbec přeží.Ale někdo kdo je sám by mu to nemělo vadit.Elektřina je nejdůležitější na světě.Může se rozsvítit atd.Elektřina je důležitá pro všechny a myslímsi že ŽIVOT BEZ ELEKTŘINY je zona smůli, a jestli to někdo zažil a je v tom smočený celý život,tak už nemá co dělat.